Přizpůsobení se životu bez zraku – Liamův příběh

Můj zrak se zhoršil poměrně rychle, takže když jsem byl mladší, nepoužíval jsem hůl ani nic jiného a byl jsem schopný hrát fotbal. Během mého posledního roku na univerzitě, kdy jsem doopravdy začal mít problémy a musel začít používat hůl, zapsal jsem se na seznam čekatelů na vodícího psa.

Dokončil jsem univerzitu, ale stále mi zbýval asi rok čekání na vodícího psa a během tohoto roku, jsem nedělal nic. Nemohl jsem moc opouštět dům a neměl jsem vůbec žádnou sebedůvěru.

Když jsem dostal svého prvního vodícího psa, hledal jsem, co bych mohl dělat, a někdo mi navrhl, že bych mohl začít chodit do posilovny, tak jsem to vyzkoušel. Zpočátku mi to přišlo trochu děsivé, protože jsem nevěděl, co dělám, a snažil jsem se to dělat sám.

Zezačátku mě do posilovny moc nechtěli pouštět samotného a v podstatě mě přiměli, abych se zapsal k osobnímu trenérovi. Chvilku jsem to tak dělal, ale prostě jsem si to nemohl dovolit. Našel jsem si proto posilovnu, kde jsem mohl cvičit sám. Začal jsem si být o něco jistější, protože jsem věděl, že mi lidé pomohou a nikdo se na mě nebude zlobit. Většina lidí chce, aby vám to šlo dobře, a chtějí pomoct.

Nakonec jsem se vrátil do posilovny, kam mě původně nechtěli nechat chodit. Měli nového manažera a byli opravdu znechuceni tím, že mě tam nechtěli pouštět. Začal jsem tedy chodit tam a našel jsem si tam nové přátele. Také je to posilovna, kde jsem navíc začal i pracovat.

Čím víc jsem se do toho dostal, tím víc jsem si věřil. Moje myšlení se začalo taky úplně měnit – necítil jsem se tak špatně a byl jsem sebevědomější už jen díky tomu, že jsem potkával nové lidi – lidi, ze kterých se stali i mí opravdoví přátelé.

Snažil jsem se najít něco, o čem jsem si myslel, že budu moct dělat, protože hledání práce je samo o sobě velice těžké. Lidé v posilovně mi říkali, že jsem je učil dělat věci, které by sami o sobě nedělali. Vedoucí v posilovně mě přesvědčili, že bych měl zkusit dělat osobního trenéra. Tak jsem to zkusil s myšlenkou, že nemám co ztratit.

Učení se nových věcí pro mě vždycky bylo trochu těžší. Pravděpodobně jsem trávil více času tím, že jsem hledal činky a dával kotouče na osu, než jsem doopravdy trénoval. Moje tréninky jsou nejspíš dvakrát tak dlouhé právě kvůli tomu, že prostě hledám věci. Nejtěžší na tom je neztrácet motivaci a myslet si, že je to vlastně jedno.

Taky se snažím plánovat své tréninky mimo nejvytíženější hodiny, protože když jdu tehdy, tak nemám šanci. Když jsem s klienty, tak to můžou udělat oni. Můžu je poslat hledat činky a ostatní věci.

Lidé berou jako samozřejmost, že je snadné v posilovně najít, co hledají. Jen to, že řeknete, že chcete jít a něco dělat, a být schopný doopravdy jít a udělat to. Musím změnit všechno, co jsem chtěl dělat, jen na základě toho, že nemůžu najít jednu věc, a pak se cítím opravdu zle, protože mě to posouvá dál od toho, co jsem doopravdy chtěl dělat.

Cítím, jako kdybych se dostatečně nesnažil tak, jak jsem ten den mohl, jen proto, že jsem něco nemohl najít. A také to, jak lidé nechávají činky na podlaze – nechápu, že jsem se ještě nezranil jen mezi sériemi.

Jako osobní trenér jsem skončil, protože chci dělat víc sportovní masáže a fyzioterapii. Chtěl bych být schopen pomoci lidem překonat zranění a podobně. Myslím, že je víc příležitostí pomáhat lidem, kteří jsou každý den v bolestech.

Také bylo těžké prodat se jako slepý osobní trenér, když stojíte proti tolika dalším trenérům, kteří vidí a mohou věci dělat rychleji.

Co se týče mého vlastního tréninku, mám rozdělené push/pull tréninky do šesti dnů a dělám hodně komplexní cviky. Jedna z věcí, se kterou trochu zápasím, je, že můj cit pro balanc je trochu mimo, takže jsem strávil poměrně hodně času přemýšlením, že bych měl dřepovat, než jsem se dostal do bodu, kdy jsem si řekl ne.

Strávil jsem tolik času tím, že jsem to zkoušel, protože ostatní lidi říkali, že bych měl, až jsem dovolil, aby to ovlivnilo další věci, které mě mohly dostat dál. Prostě jsem se dostal do bodu, kdy jsem myslel, že bych to měl dělat jen kvůli tomu, že to ostatní říkají, i když ve skutečnosti to pro mě nebylo dobré.

Nejtěžší na mé cestě bylo naučit se vařit. To mi přišlo opravdu hodně, hodně složité. Abych byl schopen vařit a aby mě to bavilo, potřeboval jsem vidět, co dělám. Moje jídla sestávají prakticky z toho, co můžu prostě rychle strčit do trouby a vyndat, jako třeba kuře a batáty – je to prostě každý den to samé.

Stále žiju se svými rodiči, kteří mi pomáhají. Opravdu mě podporovali a pravděpodobně bych to vzdal, kdyby mě tolik nepovzbuzovali.

Moje rada těm, kteří začínají chodit do posilovny, by byla následující – buďte trpěliví, neočekávejte všechno příliš rychle. Těm, kteří začínají chodit se svými přáteli, bude možná připadat, že jen proto, že jejich kamarádi zvedají opravdu těžké váhy, měli by i oni namísto toho, aby se učili základy. Tím, že se budou nutit do něčeho, co je daleko za tím, co jsou v tuto chvíli schopni dělat, se akorát zraní a zničí to jejich lásku k tomuto sportu.

Vždycky mi přišlo, že se lidé bojí toho, že je ostatní lidi pozorují, a já chápu, proč se cítí nejistí. Když jsem začal chodit do posilovny já, věděl jsem, že samozřejmě budu vyčnívat s vodícím psem. Věděl jsem, že se lidé budou koukat, takže jsem ze sebe nechtěl udělat pitomce. Teď jsem se přes to prostě nějak dostal. Můj vodící pes se jmenuje Harley, je velmi oblíbený a někdy se bojím toho, že rozptyluju ostatní od jejich tréninků!