Vyzpovídali jsme atlety, kteří dosáhli nejvyšších výšin ve svých sportech navzdory okolním událostem.
Pokud jste ještě neslyšeli o Danielu Scali, dovolte nám, abychom vám představili muže se železnou vůlí. A středem těla. Tenhle Australan momentálně drží rekord v nejdelším planku na světě. Rekord činí neskutečných 9 hodin, 30 minut a 1 vteřinu. Úžasné. Daniel navíc získal tenhle titul navzdory komplexnímu regionálnímu syndromu bolesti po nehodě v dětství.
S Danielem jsme probrali, jak si vybudoval trpělivost, sílu a práh bolesti vyžadované pro takový světový rekord.
„Naučil jsem se akceptovat, že to tu bude celý můj život“
Daniel nám vysvětlil, jak tento syndrom funguje. Objevil se u něj poté, co ve 12 letech spadl z trampolíny. Od té doby, i když se jeho kosti zahojily, je v konstantních bolestech. Jak si asi umíte představit, to mělo obrovský dopad na Danielovo mládí, jelikož ne vždycky mohl dělat stejné věci, jako jeho kamarádi.
„Moje nervy nebo můj mozek vysílaly špatné signály do mojí ruky.“Daniel vysvětlil, že to je jako když jeho mozek říkal „hýbeš rukou, nedělej to!“ Vysílal signál bolesti zpět do mozku, který mi říkal, že to je špatně, ať toho nechám.“
Daniel potvrdil, že jeho život se po nehodě změnil, ale vybudoval si skvělý mindset.
„Chtěl jsem bolest využít jako palivo…Jako když se můžete přesvědčit, že bez bolesti byste na tom nyli hůř. Takže to jsem tak nějak musel udělat. Naučil jsem se akceptovat, že to tu bude celý můj život,“„Používej to, nebo o to přijdeš“
„Když jsem vyrůstal, vždycky jsem slýchal od doktorů, že buď to budu používat, nebo o to přijdu.“To odstartovalo Danielovu fitness cestu. A to, že měl nějakou rutinu a mohl se na sebe spolehnout, mu hodně pomohlo.
„Vždycky jsem musel dělat fyzioterapii, lehké váhy a pak jsem si nakonec řekl, že převezmu zodpovědnost a půjdu do fitka sám. To mi hodně pomohlo.“Daniel začal dělat na konci každého tréninku plank. A odtud to eskalovalo. Plank mu dokonce poskytl nějakou formu rozptýlení od bolesti.
„Nebyla to úplně uklidňující bolest, ale byla to jiná bolest. Skoro jsem si víc užíval být v planku než v něm nebýt. Dodalo mi to formu uklidnění, což je docela vtipné.“A tak to všechno začalo. Začal dvěma minutami v planku, poté pěti minutami v planku, patnácti minutami v planku, třiceti minutami v planku. A v tuto chvíli začala růst Danielova zvědavost. Chtěl světový rekord.
„Každý den jsem musel být lepší…“
„Věděl jsem, že musím procvičovat ramena a břišní svaly, protože to byly první věci, které mě pálily.“Daniel si uvědomoval, že to asi bude chtít víc než jen procvičování ramen a břišáků. Chtělo to spoustu tréninku.
„Začal jsem zlehka, několika sty kliků denně, několika sty sedů-lehů denně, 30 minutami v planku denně a slíbil jsem si, že každý den musím být lepší než ten předešlý.“To možná nezní jako začít zlehka, ale když chcete pokořit světový rekord, musíte se vyhecovat.
„Když jsem byl na zhruba 5 hodinách planku denně a dělat jsem asi 600 kliků, 600 sedů-lehů, 600 arm curls, trénoval asi 45 minut s činkami o obědě a pak dělal kardio, core hodinu ráno a běhání.“To je pořádný trénink…
„Začal jsem se dostávat do jakéhosi stres módu“
Daniel nám vysvětlil, že v jeho stavu můžou bolestivé epizody vyvolat těžké poškození, a jeho světový rekord byl v ohrožení kvůli možné hospitalizaci. Ale vyhýbání se těmto epizodám nebylo to jediné, o co se strachoval.
„Pamatuju si 14minutovou hranici. Pamatuju si, že mě začala pálit stehna, což není úplně normální. Jakmile jsem vystavil ruce a lokty tlaku, ucítil jsem tu bolest a věděl jsem, co očekávat. Bolest procházející rameny. Ale nikdy jsem předtím necítil stehna.“Umíme si představit, že jakákoliv bolest po 14 minutách z 9,5 hodinového planku by nás vyděsila. Daniel pokračoval dál, ale stehna se zhoršila.
„Když jsem se dostal na asi 6 nebo 7 hodin, začal mě bolet žaludek a cítil jsem, že se mi chce trochu zvracet. A pak jsem se dostal do jakéhosi stres módu. Mojí hlavní věcí bylo to, abych neporušil plank.“Danielovi bylo špatně, ale nepřerušil plank.
„Prostor, který jsem sám vytvořil“
Daniel pokořil rekord v blízkosti svého mind coache. Spolu vytvořili způsoby, jak Daniel může překonat bolest, psychickou i fyzickou.
„Představuju si před sebou žlutý kruh, takový žlutý míč. A ten míč se neustále zvětšuje a zvětšuje a zvětšuje, a najednou, když napočítám tři, dva, jedno, ten míč mnou proletí jako světlo. A jak mnou prolétá, vše, co jsem viděl ve svém těle červeně, což byla bolest, se změní na žlutou.“Ačkoliv tento efekt nevydrží dlouho, určitě mu pomůže na dalších 20-30 minut a vrátí Daniela do zóny. Na začátku každé hodiny Daniel praktikoval velmi specifickou techniku.
„Prostor, který jsem sám vytvořil. Jdu do toho prostoru, kde se cítím odpočatě, klidně a v dobrém stavu. Můžu si seskupit všechny svoje myšlenky, změnit, jak se cítím. To mi dá dalších 15 nebo 20 minut úlevy.“„Rád bych pokračoval v šíření povědomí o komplexním regionálním syndromu bolesti a lidech žijících s chronickou bolestí“
Hlavním cílem, proč chtěl Daniel pokořit světový rekord, bylo to, aby zvýšil povědomí a vybral 10 000 australských dolarů na Pain Australia. Rekord naprosto rozdrtil, zdvojnásobil a vybral 20 000. A to všechno, když používal svou bolest jako palivo.
„V tomto bodě bych chtěl pokračovat v šíření povědomí o komplexním regionálním syndromu bolesti a lidech žijících s chronickou bolestí. Mým hlavním cílem, proč jsem dělal plank, bylo to, abych ukázal lidem, že navzdory tomu, jak trpíte, navzdory tomu, čím procházíte, když máte správné nastavení mysli a využijete bolest jakožto palivo, můžete to dokázat.“„Začněte zlehka“
To je Danielova rada všem, kteří si chtějí stanovit cíl. „Začněte zlehka.“ A ne, teď to neznamená 100 kliků a sedů-lehů každý den.
„Začněte zlehka. Desetiminutovou procházkou kolem bloku nebo tak něco. Prostě to udělejte. A pak každý den dělejte trochu víc. Ujistěte se, že až příště půjdete na procházku, choďte 10 minut a půl, prostě se snažte a buďte aktivní.“Co si z článku odnést
Ať už trpíte chronickou bolestí nebo ne, berte to jako znamení stanovit si cíl a pracovat na něm. Pokud Daniel může držet plank 9 hodin, 30 minut a 1 vteřinu, můžete si stanovit cíl. A můžete ho dosáhnout.
Pár slov na závěr od Daniela pro chvíle, kdy se vaše tělo chce vzdát.
„Je to ten pocit, který máte poté, co jste něčeho dosáhli, nebo splnili cíl, který jste si dali. Tím spíš, když si s sebou nesete břemeno. Nelze vysvětlit ten vnitřní pocit uspokojení.“
