Někteří lidé se mě ptají: „Tyjo, co jíš?“ a já si teď jen pomyslím, že je to o tom jíst všechno s mírou – to je místo, kde jsem hned na začátku udělala chybu, když jsem odpověděla, že můžu jíst jen určité věci a jiných se nemůžu ani dotknout.
Dostala jsem se do bodu, kdy jsem byla pořád a pořád v kalorickém deficitu a já jsem ztrácela a ztrácela tuk. Začala jsem si zapisovat svoje jídlo a stala se tím úplně posedlá. Fixovala jsem se na čísla. Pro některé sportovce je to skvělé. Já nejsem sportovec. Když se ohlédnu do bodu, kdy jsem začala tyhle věci dělat, pomyslím si jen, proč jsem to dělala? Je to návykové – velmi návykové.
Budete tím úplně posedlí, protože si říkáte „tohle na mě funguje“. Myslím, že jsem nechtěla změnit to, co jsem jedla, ani způsob, jakým jsem to dělala, protože jsem nevěděla, co jiného bych dělala. Mohla jsem nabrat zpátky spoustu kil a z toho jsem měla obrovský strach.
V té době jsem byla se svým přítelem a ani jsme spolu nemohli jít nikam na jídlo, pokud jsem nebyla schopná si to zapsat a nevěděla kalorickou hodnotu, ani co budu jíst. Nemohla jsem to udělat, vyšilovala jsem kvůli tomu a brečela.
Vždycky jsem byla v takovém deficitu, že jsem si prostě nevěřila. Když jsme si spolu dali cheat meal a objednali si donáškové jídlo, zhltala jsem to všechno, protože jsem byla vyhladovělá, pokud to přede mě někdo postavil, prostě jsem to vdechovala. Potom jsem tam jen seděla, brečela a myslela si: „Nemůžu uvěřit, že jsem tohle všechno snědla.“
Byly časy, kdy jsem ztratila menstruaci a nechala se změřit jedním z těch přístrojů, který mi řekl, že mám méně než 10% tělesného tuku. Ztratila jsem chuť na sex – to zničilo náš vztah, protože jsem se soustředila jen na to, že musím jít trénovat. To bylo všechno. Nedokázala jsem vést konverzaci o ničem jiném než jídle a cvičení.
Začala jsem pracovat na své kvalifikaci osobního trenéra a získala ji. Vedoucí našeho kurzu mi řekl, když jsme probírali tělesnou kompozici a podobně, že mám určitě pod 10% tuku. Slyšet to bylo zvláštní, i když jsem o tom věděla, ale když na to bylo tahle poukázáno, napadlo mě: „Je to tak vidět?“, protože jsem si upřímně myslela, že vypadám skvěle.
Myslela jsem si „podívejte na mě, mám pekáč buchet a všechno“ a když se na to podívám teď, děsí mě to. Opravdu mě to děsí, protože jsem vypadala nemocná.
Včera jsem si udělala fotky sama sebe a porovnala to s dřívějšími fotografiemi, což mě rozplakalo, protože kdybych tak, jak vypadám teď, vypadala dřív, vyděsilo by mě to. Mám teď velikost M-L, tenkrát jsem měla XS. Včera jsem brečela, protože jsem si říkala, že jsem vlastně hodně přibrala, ale jsem šťastná a už se toho nebojím.
Nic nechci víc než prosazovat, že přibrat je v pořádku, protože všude kolem je toho spousta o hubnutí a nabírání svalů, což je super, ale není nic špatného mít na sobě trochu tuku – vždyť ho potřebujeme.
Není to tak, že bych výhradně chtěla mít velikost XS. Začala jsem trénovat a přestěhovala jsem se do Bournemouth, kde nebylo moc co dělat. Začala jsem o hodně víc chodit do posilovny, až jsem tam nakonec byla pořád.
Jak jsem tam začala chodit a viděla výsledky, myslela jsem si, že tedy budu zvedat větší váhy. Teď mám stejný cíl, ale vím, že jestli chci zvedat víc, musím o dost víc jíst.
Jedna věc, za kterou viním sociální sítě, je neustálá propagace hubnutí. Je to tak prosazovaná věc, špatná pro mladé holky, obzvlášť pokud jsou už trochu nalomené k tomu, že se jim nelíbí jejich tělo, a když vidí takové věci, tak je konec. A to je strašidelné.
Teď jsem celkem ráda za to, že jsou tu lidé jako Alice Liveing, která říká věci jako: „Podívejte se na mě, jsem osobní trenérka, která zvedá činky, ale jela jsem na dovolenou a necvičila šest dní a je to v pohodě.“
Nyní se víc propaguje zdravý životní styl a balanc, že můžete cvičit a můžete dělat, co chcete, jen se ujistěte, že dostatečně jíte. Všichni nemusíme mít na břiše pekáč buchet.
Prošla jsem si fází, kdy jsem nic nejedla. Přišla jsem o svou babičku, což pro mě bylo opravdu těžké. Byla to pro mě první smrt v rodině a moje babička pro mě byla číslo jedna, pak jsem málem přišla i o maminku. Byla týden v kómatu a my netušili, co se stalo.
Vždycky jsem od problémů utíkala, a když se něco takového stane, musím si vytvořit odstup, protože nevím, co dělám. Prostě začnu zajídat svoje emoce do bodu, kdy se přejídám. Moji rodiče si toho všimli, ale nechtěli nic dělat, protože jsem tolik zhubla, že byli rádi, že jím.
Následující ráno se vzbudím, jdu na trénink a dám to na Instagram. Můžu vám ukázat fotky, na kterých poznám, že jsem se den předtím přejedla, protože další den jsem vždycky byla ve tváři oteklá z nadbytku cukru. Můžu říct: „To je den, kdy jsem se přejedla. To vím stoprocentně.“
Zaplatila jsem si dvoutýdenní all-inclusive dovolenou jen sama pro sebe – snídaně, oběd a večeře. Šla jsem z extrému do extrému, takže jet na podobnou dovolenou si žádalo, abych se znovu naučila rozpoznat, kdy mám hlad.
Naučila jsem se, co znamená mít dost místo „panebože, podívejme se na to všechno dostupné jídlo!“, kdy jsem všechno snědla a pak mi bylo zle, nebo naopak když jsem si říkala: „Je to zdravé, nebo to není zdravé?“
Musela jsem si projít takovouhle situací a říct si: „Tohle je teď na tobě. Není tu nikdo, kdo by ti pomohl, a všechno, co máš, je tohle jídlo naproti tobě, takže dělej, co umíš, a uvidíme, jakou cestou se vydáš.“
Každý den jsem psala svým rodičům a sdělovala, že jsem si dnes vedla dobře. Volala jsem mamince a říkala jí: „Nebudeš tomu věřit, zní to hloupě, ale na talíři jsem nechala kousek chleba.“
Moji rodiče mi teď řekli, že o mě měli opravdu strach, ale nevěděli, co mi mají říct nebo co se mnou mají dělat, protože každý si prostě myslel, že se jen zajímám o fitness. Ano, to je pravda, ale zároveň jsem byla tolik nemocná.
Cítím, že je teď pro mě dobré o tom mluvit, ale je to taky dobré pro lidi, aby porozuměli tomu, že nikdy nevíte, co ostatní skrývají za zavřenými dveřmi. Postuju věci jako „podívejte se na mě a můj six pack“, ale přišla jsem o svého přítele, o svou babičku, moje maminka byla v kómatu a já trpím záchvatovitým přejídáním.
Zlomový bod pro mě byl, když jsem málem přišla o maminku, protože i došlo, že život je krátký. Strachuju se tady kvůli kousku toustu, když jsem ztratila svého přítele, babičku a skoro i maminku. To je směšné.
Můžu jít dát a užívat si, co dělám, užívat si zvedání činek, ale nemusím tím být tak posedlá. Nejsem sportovec. Kdybych soutěžila v bikini fitness, tak ano, budu si zapisovat makra, ale jsem jen zdravá holka, která dobře jí a cvičí – to je ono. To je všechno, co potřebuju.
Můj přítel a já jsme spolu nemluvili hodně dlouhou dobu, ale teď říká, že jsem zase tím člověkem jako dřív, protože vypadám šťastná a ne tak ztrápená. Dřív jsem se strachovala kvůli všemu. Říká věci jako: „Zase mám rád tuhle osobu, tohle je ten člověk, do kterého jsem se zamiloval.“
Jennifer Blow je naše nutriční specialistka registrovaná u UKVRN, což je britský registr kompetentních a kvalifikovaných nutričních profesionálů. Má tituly Bachelor of Science in Nutritional Science a Master’s of Science by Research in Nutrition a nyní se specializuje na použití sportovních suplementů pro zdraví a fitness, podložené důvěryhodným výzkumem.
Jennifer byla citována nebo zmíněna jako nutriční specialista v řadě významných publikací jako Vogue, Elle a Grazia pro její expertní znalost významu výživy pro cvičení a zdravý životní styl.
Její zkušenosti sahají od práce s NHS na testech o zásazích do výživy po specifický výzkum suplementace omega 3 mastnou kyselinou a také vlivu fast foodu na zdraví, což bylo prezentováno na výroční konferenci Nutrition Society . Jennifer se podílí na řadě akcí pro profesní rozvoj, aby měla jistotu, že její znalosti zůstanou na vysoké úrovni. Přečtěte si více o zkušenostech Jennifer zde.
Ve svém volném čase Jennifer ráda chodí po horách a jezdí na kole. Z jejích příspěvků poznáte, že ráda dokazuje, že zdravá strava nemusí znamenat život o hladu.
